Napsali jste mi

Zúčastnil jsem se sobotního kurzu vědomého dýchání v Táboře a musím říci, že ve mne stále rezonuje jeho vysoká úroveň a velmi kvalitní lektorské vedení.

Ing. Jiří Bešta, MBA

Vážená paní Míšo, jsem moc ráda,  že Vás "mám" alespoň prostřednictvím DVD a děkuji. Jste mi kamarádkou a pohlazením na duši.

Martina

Dobrý den, paní Klímová,
mnohokrát s dcerou děkujeme za krásný seminář o dýchání  9.4. v Táboře.  O dechové techniky se zajímám již delší dobu, Váš seminář byl pro mne... celý text

Jarka a Daniela z Náchoda

Moje cesta do Santiaga de Compostela

Do Santiaga de Compostela vede mnoho cest. Nejpopulárnější Francouzská, Severní, Primitivo, Anglická, Portugalská, Stříbrná a stále vznikají další a další. Již v 11. století prý do Santiaga putovalo přes dvě stě tisíc poutníků ročně.  Mezi nimi bylo možné potkat krále či vysokou šlechtu, lid prostého původu, chudáky, kteří si nesli všechen svůj majetek s sebou, odsouzence k trestu smrti, kteří pokud živí dorazili až do Santiaga, mohli si svůj život ponechat (tedy alespoň tak mi to vyprávěli Španělé, které jsem potkala na cestě), různí duchovní, kteří na cestě hledali Boha a samozřejmě také lidi, kteří jen hledali vzrušení a dobrodružství, způsob, jak se vymanit ze svého nezajímavého a všedního života.

To je podle mého názoru ostatně také nejčastější důvod, proč se poutníci vydávají po žlutých šipkách do Španělského Santiaga i dnes. Na své cestě jsem potkala lidi, kteří z nějakého důvodu zapadli příliš hluboko do stereotypu života, setkali se s neřešitelnou situací, hledají řešení nebo odpovědi na své otázky, touží poznat nové lidi, spatřit nová místa, zažít cokoli nového, jiného, než zažívají ve svých běžných životech, nebo si jednoduše od cesty slibují jen odpočinek od každodenních starostí a povinností. Do Santiaga dnes putuje okolo dvou milionů lidí z celého světa ročně. Sama jsem se na cestě setkala s poutníky z Ameriky, Kanady, Brazílie, Venezuely, Mexika, Austrálie, Japonska, Nového Zélandu, Dánska, Norska, Švédska, Švýcarska, Anglie, Litvy, Slovinska, Francie, Rakouska, Německa, Portugalska, Polska, Slovenska i z Čech.

Cílem cesty každého poutníka je katedrála v Santiagu de Compostela, kde se může zúčastnit každodenní mše za všechny poutníky, kteří jsou na cestě nebo právě dorazili do cíle. Ani já jsem na mši nechyběla i přes to, že nejsem věřící. Ráda jsem se nechala přemoci svými pohnutými emocemi. Samozřejmě radostí z toho, že mě moje tělo nezklamalo a doneslo mě až do cíle a zároveň lítostí z toho, že se moje cesta náhle končí, byť se na samém začátku zdála být nekonečně dlouhá.  Neodolala jsem okázalosti této "turisticky zajímavé" události, ani slavnostní náladě, jež se zrcadlila ve tvářích stovek či snad tisíců poutníků, proudících před pravým polednem přes práh nádherné katedrály, jejíž hlavní ozdobou byl obrovský oltář ze zlata. Mše samozřejmě probíhala ve španělštině. Na samém začátku jsme si však v mnoha jazycích mohli vyslechnout informaci o tom, kolik poutníků z kolika zemí si vyzvedlo svou Compostelu - certifikát, prokazující, že poutník absolvoval posledních 100 km Camina de Santiaga z kteréhokoli směru. Poté jsem se již nechala unášet překrásným hlasem španělské jeptišky, která svým zpěvem doplňovala zvučná slova kněze.

Tu a tam jsem v tom obrovském množství lidí rozpoznala známou tvář, což mě naplňovalo velikou radostí. Totiž ne každému, koho jsem na cestě potkala, se podařilo dorazit až do cíle. Mnoho lidí postihly zdravotní problémy, které je donutily Camino opustit a s velikou lítostí předčasně odjet domů. Vzpomínala jsem na zajímavá setkání a společné zážitky s lidmi, které zřejmě již nikdy neuvidím, kteří ve mě však zanechali nesmazatelné stopy. Chtě nechtě jsem nyní v této nádherné katedrále, posledním útočišti na své cestě, vzpomínala na 27 tolik rozmanitých úseků Camina del Norte (Severní cesty), 672 km nádherné i obyčejné španělské krajiny kterou jsem po severním pobřeží prošla, nádherná přímořská městečka i časem oprýskané vesničky, mořské útesy, teplé písečné pláže, lány polí, louky a eukalyptové lesy, divoké kopce a příjemné malé kavárničky a restaurace, jež jsem po cestě navštívila.

Vzpomněla jsem si na mou kamarádku Blanku, která mi jako první bez mrknutí oka věnovala svou lahev vody, když jsem v autobuse, který mě vezl na nádraží, zjistila, že jsem tu mou zapomněla doma.  Vzpomínala jsem na milou Španělku, která zapojila snad všechny španělské cestující, čekající na autobusové zastávce na letišti v Bilbau, aby mi poradili, kde přesně bych měla z autobusu vystoupit, abych našla svůj první hostel. S úsměvem jsem si vybavila tvář řidiče autobusu, do kterého jsem chtěla v Bilbau přestoupit. Nejméně 10 minut se trpělivě snažil pochopit, kam že to vlastně cestuji, než mě poslal k úplně jinému autobusu. Ještě obdivuhodnější byla trpělivost cestujících v dlouhé frontě před autobusem, z nichž nikdo neřekl ani slovo. Jen se chápavě usmívali nad mými rozpaky. Vybavila se mi rozverná a dobrodružství chtivá Němka Birgit, první poutnice, kterou jsem na Caminu potkala. Birgit právě kráčela po svém čtvrtém Caminu a já jí dlužím za první důležité informace, které jsem potřebovala znát.

Vzpomínala jsem na Poláka Piotra, se kterým jsme společně hledali cestu k mé první Albergue, ve které jsem si pořídila nezbytný průkaz poutníka, tzv. Credencial del Pergrino a obdržela své první razítko. Razítka získává každý poutník v každé albergue jako důkaz pro ušlé kilometry. Mé tělo se toho večera bez zvláštního otálení bezvládně složilo na postel a já jsem usnula spánkem hlubokým a bezesným, vděčná za radu svému kamarádovi Čestmírovi, který v loňském létě absolvoval cestu Francouzskou, pořídit si dobré špunty do uší.

Naštěstí špunty do uší moc neváží a tak jsem jich s sebou měla dostatek. Ukázalo se, že jsou jednou z nejužitečnějších pomůcek poutníka. Kromě špuntů do uší už jsem nepotřebovala mnoho. Dvoje boty, jedny na každodenní putování a druhé nejlépe sandály nebo žabky na večery v albergue, dále dlouhé a krátké kalhoty, dvě trika, mikinu, spodní prádlo, malý rychleschnoucí  ručník a pláštěnku.

Hned druhý den jsem se v albergue v Islares seznámila s upovídaným a vtipem hýřícím španělským důchodcem Ximem, který mi ošetřoval obrovské puchýře na nohách. Věnoval mi pár luxusních náplastí, které získal od pedikérky v Bilbau a které mi jistě bez přehánění zachránily mou pověst, protože bez nich bych to možná jako srab vzdala a vrátila se domů již po dvou dnech cesty. Každý krok byl pro mě jako bodnutí nožem. Mezi mým chodidlem a asfaltovou silnicí bylo totiž jen pár milimetrů, které sotva znatelně chránily má měkká chodidla před tvrdým a nesmlouvavým povrchem cesty. Byl to také Ximo, který mě hned druhý den, kdy od rána prudce pršelo, zachránil před jistou bahenní koupelí na španělských lesních cestách. Při pohledu na mé síťované barefootky a se slovy: "if you go that way, you are dead", mě svedl z označené cesty a kus cesty jsme šli po (podle jeho slov) původní cestě, která nyní bohužel vedla po celkem frekventované silnici.

Zdá se, že se cesta v průběhu let zřejmě mění. Tam, kde původní cestu nahradil asfalt a je to možné, vede lesy a loukami a jinde zase záměrně prochází městy. Španělé mi vysvětlili, že je pro místní ekonomiku dobré, když turisté utrácejí peníze v místních obchodech a restauracích, což chápu.

Ve svých vzpomínkách se mi nyní vybavila Candela, španělská zdravotní sestřička s krásnou duší, která mě svou houževnatou a neústupnou povahou řekla bych "mentálně táhla" posledních pět kilometrů do nádherné oázy v Güemes, překrásné albergue s tou nejkrásnější atmosférou na celé severní cestě.

V Güemes jsem potkala, Marii z Nového Zélandu, v jejíž přítomnosti jsem se musela přihlouple usmívat i když současně se mi z ničeho nic z očí vyvalily slzy jako hrachy a ne a ne přestat. Marie mě provedla všemi pěkně upravenými místnostmi na spaní, ukázala mi malé pokojíky pro dobrovolníky - putníky, kteří se zde zastavili na cestě a z různých důvodů jen za jídlo a postel pomáhali  s chodem albergue. Někteří si jen chtěli odpočinout, nebo měli různé úrazy či bolesti, které jim komplikovaly nebo dokonce znemožňovaly další cestu,  jiní se na tomto překrásném místě zastavili, aby rozjímali nad svým životem podobně jako Marie, která prodala svůj dům na Novém Zélandu, aby se mohla vydat na dlouhou cestu po Evropě, která pro ni měla znamenat změnu. Jakou? To ještě nevěděla. Ale na Novém Zélandu ji čekají milovaná vnoučata, takže se tam jistě brzy vrátí. Albergue v Güemes založil před mnoha lety páter Ernesto. Páter Ernesto ve svém Landroveru objel snad celý svět, aby neúnavně šířil mírumilovnou myšlenku a dával lidem naději. S několika dobrovolníky potom postavil krásnou poutní ubytovnu v Güemes, která se pozvolna rozrůstá a dnes pojme až 70 lidí. Tato poutní ubytovna má status donativo. To znamená, že každý poutník platí za ubytování podle svých možností. Každý večer si všichni poutníci ve zkratce vyslechnou příběh pátera Ernesta a poté je servírována královská tříchodová večeře s láhví dobrého vína.

V Güemes jsem potkala také energickou Češku Leu, se kterou jsem se potkávala ještě v příštích několika dnech. S Leou jsem strávila zajímavé chvíle plné diskuzí o životě.  

V Güemes jsem také potkala jemnou a milou Němku Angeliku, která má Portugalskou maminku. Angelika byla jako sestra, kterou bych si přála mít. Bohužel jsem ji pak dlouhou dobu znovu nepotkala. Ale tak to na Caminu chodí. Lidé se objevují a zase mizí. Někteří chvilku zůstanou a je to fajn, jiní z různých důvodů zůstanou příliš dlouho a nemusí to být tak fajn. Potom člověk musí sám učinit to rozhodnutí a druhého ve vhodnou chvíli opustit.

Brzy ráno se po vydatné snídani všichni poutníci vydávají na cestu z Güemes do Santanderu, velkého města, které leží na severním pobřeží. Cesta k němu vede skrz krásné eukalyptové lesy, po nádherných vysokých útesech a hřejivé písečné pláži. Poslední krátký úsek cesty musí poutník překonat lodí. Takové úseky jsou na severní cestě pouze dva. Na této cestě jsem se seznámila s Kanaďankou Martine, která již měla v nohách tisíc kilometrů a plánovala si ujít ještě dalších tisíc pro kanadskou charitu. Mimo jiné mi také Martine vyprávěla o tom, že si na cestě musela koupit gelové vložky do bot, aby se zbavila bolestivých puchýřů. V den, kdy jsem ji potkala, jsem byla šestý den na cestě, v nohách jsem měla velmi bolestivých 120 km a velmi intenzivně jsem kontemplovala nad tím, zda si moje nohy někdy na ten tvrdý asfaltový povrch zvyknou, nebo jestli to mám se svou naivní představou o tom, že mě moje barefootky donesou až do Santiaga vzdát. To jsem nechtěla! Přeci jen se mi v nich chodilo jinak jako v bačkůrkách. V Santanderu jsem se konečně rozhodla a koupila jsem si gelové vložky do bot, které mi poskytly další měkké milimetry mezi mým chodidlem a povrchem cesty. Od té doby byl s puchýři konec.

Santander je pěkné moderní pobřežní velkoměsto plné lidí, obchodů a restaurací. Zdejší albergue nebyla ničím výjimečná. Byla čistá, jednoduchá a panovala v ní přátelská atmosféra. Za 10 EUR měl poutník k dispozici postel, koupelnu, pračku a sušičku za příplatek a wifi zdarma jako ve většině albergue. Co víc si takový poutník může přát?

Další krásnou zastávkou na cestě bylo malé historické a díky svým památkám turisticky velmi atraktivní kamenné městečko Santillana  del Mar. Říká se mu město tří lží, protože není ani svaté (Santo), ani není na rovině (llana) a ani neleží u moře (Mar), jak naznačuje jeho jméno. Ve skutečnosti jméno poukazuje na svatou Julianu, jejíž ostatky leží ve zdejším románském kostele z 12. století. Asi 4km od Santillany leží známá jeskyně Altamira s cennými pravěkými malbami.

Na cestě ze Santillany do malého pobřežního  městečka San Vicente de la Barquera jsem potkala další zajímavou poutnici, jednadvacetiletou studentku Caroline z Dánska. S Caroline jsme získaly jedny z posledních postelí ve zdejší albergue, zřízené v Kostele svaté Marie. Měla status donativo a proto jsme se zřejmě nemohly divit poněkud horšímu standardu. Ale přivítali nás milí lidé s dobrým srdcem a tak jsme se chybějícím laťkám v roštech postelí jen shovívavě smály. Možná to také bylo únavou po třiatřiceti kilometrovém pochodu a finálním výšlapu do kopečka uprostřed města, na němž se kostel nacházel. V San Vincente jsme povečeřeli společně s Caroline, Leou a Slovákem Peterem, který celou cestu táhl na zádech dvaceti sedmi kilový batoh, v místní pizzerii (pizzu jsem měla ještě další dva dny k obědu). Peterovi patří můj obdiv pro jeho velké odhodlání dokázat světu, že při jeho veliké postavě a těžké váze, kterou nesl na zádech, dojde do Santiaga tak, jako čmelák dokázal vědcům, že dokáže létat i přesto, že to fyzikální zákony popírají.

S Caroline jsem se opět s radostí potkala o dva dny později na cestě z městečka Buelna, do kterého jsem nakonec přeci jen dorazila i přes to, že jsem sešla z cesty a zabloudila jsem na rozlehlém pobřeží. Ocitla jsem se náhle před zamčenými vraty se stádem krav za zády. Upřené pohledy několika statných krav s telaty za sebou mě přesvědčily o tom, že bude lepší přehodit krosnu přes vysoká vrata a doufat, že přes ně úspěšně přelezu také já, než riskovat svůj život průchodem mezi nimi :) Vše dobře dopadlo a já si mohla vychutnat pobyt v nádherné albergue Santa Marina. Za 18 EUR jsem se vyspala v jedné z voňavých postelí v krásné místnosti z lakovaného dřeva. Večer nás pohostili tříchodovou večeří s lahví dobrého vína a ráno nechyběla voňavá káva, španělská tostáda s džemem a upřímné Buen Camino!

Nemohu zapomenout ani na nesmírně milý a přátelský Dánský pár, se kterým jsem se seznámila v podvečer jednoho ze dvou nejnáročnějších dnů své cesty. Toho dne jsem se chystala pokořit 31km dlouhý úsek cesty mezi městečky Buelna a Willahormes. První půlka cesty probíhala pěkně, ale po obědě se dostavila krize, která se zhoršovala. Posledních pár kilometrů jsem se doslova ploužila k vytoužené albergue, která" no to snad né" byla zavřená. Měla jsem dobrou vůli ustlat si rovnou vedle silnice, když vedle mě zastavilo malé červené auto a v něm milý starý pán. Ukázalo se, že před zamčenou albergue sbírá zoufalé poutníky a za 12,50 EUR jim nabízí teplou postel ve svém domě s vypráním špinavého prádla (běžně za 3 EUR) gratis. S nesmírnou úlevou jsem se zhroutila do jeho auta a bez výčitek svědomí (někteří poutníci by se snad propadli hanbou) jsem se nechala odvézt do městečka Nuovo, vzdáleného 3 km. Toho večera jsem povečeřela s oním milým Dánským párem. Celý večer mi vyprávěli o svém životě, domě, vnoučatech, rodině, o Dánsku a také o životě na Islandu, kde strávili 5 let. Při našem loučení mě srdečně zvali na návštěvu svého domu v Dánsku. Už se těším až je jednoho dne navštívím.

Celý příští den jsem odpočívala v pobřežním městečku Ribadesella společně s mladou roztomilou Němkou Línou. Lína měla zdravotní problémy a byla jednou z těch, kteří museli s lítostí předčasně ukončit svou cestu. Za 18 EUR jsem zde měla postel ve čtyřlůžkovém supermoderním pokoji pár kroků od sluncem zalité pláže s nádherným výhledem na moře.  

Ve městě Villaviciosa jsem potkala mnoho známých tváří. S mnoha z nich jsem se měla příštího dne rozloučit právě v místě, kde se z Camina del Norte odděluje Primitivo, cesta, jež spojuje Santiago de Compostela s kdysi sídelním městem Asturského království Oviedem.  Já jsem se rozhodla pokračovat dál po severní cestě. Toho dne mě čekal nejvyšší kopec mé cesty. Popravdě mi připadal trošku jako kopec do nebe, ale s radostí jsem se do něj zakousla. Na cestě dolů jsem se seznámila se dvěma zajímavými bratry, usměvavými zubaři z Brazílie ;) Na Caminu byli již po osmé. Vyprávěli mi o svých zážitcích, o Brazílii a o tamních problémech se školstvím. Oba prý raději posílají své děti do soukromých škol.

Na cestě do Luarcy, malebného přístavního městečka obklopeného vysokými skálami a kopci,  jsem se seznámila se svobodomyslnou Němkou Ulrikou a sympatickým španělským psychologem Antoniem.  Potkali se oba na cestě, vzplála mezi nimi Camino love a již několik dnů putovali společně. Ulrika je nadšená cestovatelka. Po chvilce povídání jsem nabyla dojmu, že byla snad všude. Antonio byl ze Santiaga a občas z camina odbíhal na pár dnů do práce.

S Ulrikou jsme se z nějakého důvodu potkávaly čím dál častěji. V různých kavárnách a hospůdkách na cestě a občas i v albergue. Časem jsme zjistily, že jdeme stejným tempem, a tak, ve dny, kdy si Antonio odskočil do práce, jsme kráčely po Caminu společně. Neznamená to, že bychom celé dny prožvanily. Jen jsme kráčely za sebou, někdy vedle sebe, jindy jsme se ztratily z dohledu, ale věděly jsme, že se setkáme v příští hospůdce, kavárně nebo albergue. Přišly jsme na to, že chůze ve dvou může mít na Caminu své výhody. Jednou, když jsme po chůzi na vysokém, půl kilometru dlouhém mostě v silném větru a prudkém dešti na kost promrzlé nenašly v přeplněné albergue v Ribadeu jedinou volnou postel, rozhodly jsme se pro dvoulůžkový pokoj v nedalekém hostelu. Po rozdělení účtu na dva díly, jsme získaly bydlení za podobnou cenu jako v albergue, ovšem bez padesáti spolunocležníků, bez divokého chrápání, bez bodavých světel, které se až příliš často rozsvěcely v albergue po šesté ráno jako krutý budíček (všichni ven) a s vanou jen a jen pro nás!

Ve společnosti Ulriky jsem cítila jakýsi falešný pocit bezpečí. To jsem si dobře uvědomovala, když jsem čím dál častěji procházela kolem divoce se zmítajících a hystericky štěkajících psů (většinou vztekle vyhlížejících vlčáků), kteří byli uvázáni (tedy alespoň se člověk modlil, aby byli) na řetězu téměř u každého vesnického domu. Silné řetězy se s rachotem trhavě napínaly pokaždé, když psi divoce vystřelili od domu a s hrozivým štěkotem se zastavili pár desítek centimetrů (člověk nikdy nevěděl, jak bude řetěz dlouhý) ode mě, a já v tu chvíli prosila všechny svaté, aby byly řetězy spolehlivé a pevné. Kdyby se některý z těch šílených psů nedej bože utrhl, asi by mi Ulrika nijak zvlášť nepomohla, ale tak nějak jsem v to ráda doufala. To se naštěstí po celou cestu nestalo. Jen jednou se ukázalo, že pes, který se zdál být na řetězu ve skutečnosti na řetězu nebyl. Když jsem se otočila, zjistila jsem, že ho mám přímo za sebou. Ani nevím, jak se tvářil. Rychle jsem se otočila, předstírala jsem, že neexistuji a se sevřeným pozadím jsem statečně odkráčela pryč. Nechal mě být. Nejnebezpečnější úsek cesty jsem měla za sebou! Později jsem z vyprávění zjistila, že psi bývají větší problém na portugalské cestě a téměř žádný problém na francouzské cestě, kde jsou zvyklí na davy turistů. Na severní cestě jsem někdy za celý den nepotkala dalšího poutníka.

Ribadeo je poslední pobřežní město na severní cestě. Odsud už cesta vede přes stálezelené kopce a kopečky připomínající divokou skotskou krajinu. Počasí se znatelně změnilo. I přes to, že byla polovina června, ochladilo se (někdy i na 11 °C) a některé dny vytrvale pršelo. Všudypřítomná zeleň však byla nádhernou pastvou pro oči. Procházela jsem krásnými eukalyptovými lesy a na každém kopečku jsem se mohla kochat překrásnou divokou galicijskou krajinou. Cesty jsou zde lemovány kamennými zídkami, všude se pase dobytek a na kopcích jsou větrné mlýny. Ubylo restaurací a kavárniček a člověk musel o trochu více plánovat.

Jídlo i pivo zde bylo znatelně levnější, ovšem na kvalitě neubylo. Na výborné syté galicijské polévky vzpomínám dodnes. Servírovali je ve velké míse s naběračkou, ze které si člověk mohl nalít dle potřeby a chuti. Na rozdíl od Baskicka, konkrétně Bilbaa, kde se platilo i 1 EUR za každý tapas. Tapas je malá jednohubka, která se ve většině španělských restaurací podává ke skleničce piva či vína zdarma. Což je ideální pro poutníkův styl života. Někdy člověk po dlouhé cestě uvítal tzv. poutnické menu, které se skládalo ze dvou chodů, dezertu a lahve vína a ve většině restaurací stálo okolo 10 EUR.

Na tomto posledním asi dvou set kilometrovém úseku mé cesty jsem v ubytovnách kromě Ulriky začala potkávat stále stejné poutníky. Velmi laskavého Španěla Fernanda, rozpustilého mladého španělského fotografa Aitora, statného němce Martina (přezdívaného Bigfoot) a Nikki s Benem, velmi inspirativní anglický pár. Před sedmi lety se vzali, rozhodli se, že odejdou z práce, prodali všechen svůj majetek (Nikki mi vyprávěla, že všechny své věci má v jednom kufru) a nyní spolu šťastně žijí v malé garsonce na Tenerife.

Jedno z míst na tomto posledním úseku cesty, které stojí za zmínku je městečko Sobrado dos Monxes, kterému vévodí obrovský klášter z 10. století. V klášteře stále žijí mniši a účastní se pravidelných mší, na kterých je každý poutník vítán. Uvnitř kláštera je také poutní albergue. Poutníkům poskytuje 120 postelí v několika temných místnostech bez oken. Pobyt v klášteře byl pro mě velmi zajímavý zážitek.

Musím přiznat, že i když jsem na svou cestu odcházela s vidinou samotářského putování, rozjímání na dlouhých cestách po mořských útesech a španělských kopcích, stejně tak jsem si užívala pěkné večery s přáteli, které jsem na cestě potkala a společné zajímavé diskuze u dobré večeře a španělského vína. Na severní cestě bylo snadné skloubit obojí. Po celý den mohl člověk rozjímat nad životem a večer trávit s lidmi, které mu postupně přirostli k srdci. Když jsem na Caminu del Norte míjela ojedinělého poutníka nebo on mě, srdečně jsme si přáli tradiční Buen Camino. Podobná věc je na Francouzské cestě, jejíž atmosféru jsem měla také možnost poslední dva dny prožít, prakticky nemožná. Při tak obrovském množství lidí míjejících jeden druhého, by si jeden za chvíli připadal jako blázen. Ty tam byla srdečná setkání a upřímná radost, kterou jsem při společných setkáních zažívala až doposud.  

Poslední dvaceti kilometrový úsek cesty z O Pedrouza do  Santiaga de Compostela jsme se rozhodli opepřit společným nočním putováním skupinky asi 10 nadšenců. Na naši poslední cestu jsme vyrazili s čelovkama na hlavách po 4 hodině ráno.  Vzhledem k tomu, že je od České republiky  Španělsko dobrý kus cesty na západ, dočkali jsme se východu slunce až v 7 hodin ráno. Velkou ceduli s Nápisem Santiago de Compostela jsme spatřili již po osmé hodině ranní. Začínalo nám být jasné, že naše putování se nyní blíží ke konci. Čekala nás ještě závěrečná pěti kilometrová cesta ztichlými ulicemi Santiaga de Compostela až ke katedrále. Chtěly jsme si po cestě koupit lahev šampaňského, ale beznadějně. Španělský den se budí až okolo deváté, a proto byly všechny obchody tou dobou ještě zavřené. Pohled na obrovskou majestátní  katedrálu jsme však ustáli i bez láhve sektu. Srdečná objetí a gratulace střídaly chvilky tichého rozjímání. Tento okamžik jsme měli celý jen pro sebe, protože obrovské náměstí před katedrálou ještě zelo prázdnotou.

Stále jsem nemohla uvěřit tomu, že nyní sedím v téhle okázalé kráse mezi tisíci dalšími poutníky, kteří sem dnes dorazili také. Každý z nich jistě prožíval podobně rozporuplné pocity jako já. Nevěděla jsem, jestli se mám radovat, že mě nohy opravdu ve zdraví donesly až sem a že už nemusím celé dny bojovat s překvapivě častým asfaltovým povrchem, zdolávat útesy a četné kopce, nekonečně rozlehlé a větrné pobřežní pláně či hluboké eukalyptové lesy Camina del Norte, nebo jestli mám litovat, že se končí ona zvláštní životní zastávka plná zajímavých setkání a dobrodružství, kdy člověk nemusí ráno vstávat s hlavou plnou povinností, protože má jen jednu - dorazit do další albergue.

Když jsem nyní znovu shlédla celou svou cestu, vybavila se mi slova pátera Ernesta: "Tohle není jen Camino de Santiago, to je Camino de la Vida, cesta života." Říkám si ano, je to cesta života. Je to cesta, co má začátek i konec. Člověk je na jejím počátku trošku jako nemluvně. Učí se chodit i mluvit, učí se vidět žluté šipky, které mu ukazují směr, poznává zákonitosti cesty, po které kráčí, začíná potkávat lidi, kteří po ní kráčejí také. Někteří kráčejí stejným tempem a je příjemné pobýt chvíli v jejich společnosti. Dokud si lidé mají co dát, kráčejí spolu. Jednou však přijde okamžik, kdy alespoň jeden z nich pocítí touhu jít dál zase sám. To je ten nejvhodnější moment se s lehkým srdcem a radostí z prožitých společných okamžiků rozejít a možná časem potkat někoho dalšího, kdo také kráčí stejným tempem. Někdy se na cestě potkají lidé, kteří kráčejí rozdílnou rychlostí, mají rozdílné představy o průběhu své cesty. I takoví lidé mohou za předpokladu, že si mají co dát, kráčet společně, ovšem jenom chvíli. Pomalejší bude za chvíli unaven a rychlejšího začne trápit přebytek energie. I tito lidé se jednou rozejdou. Po nějakém čase na cestě člověk přijde na to, co mu nejlépe vyhovuje. Už něco zažil, poznal a viděl. Přestane s cestou bojovat, přijme její zákonitosti a již nespěchá do cíle. Začne si užívat každý kousek cesty, protože ví, že konec jeho cesty se blíží. Možná, že na posledním úseku cesty člověk začne také potkávat více lidí, kteří kráčejí stejným tempem. Těsně před cílem člověk poslouchá zážitky ostatních a porovnává je se svými. Rozjímá nad tím co mohl a nemusel, co viděl a zažil on a nezažili jiní a naopak. Každý z nás začal  svou cestu s různým záměrem, různým vybavením, ať už materiálním, fyzickým či psychickým. Každý měj jiné představy, očekávání či schopnosti. Každý měl na cestě jiné zkušenosti a zážitky. Každý kráčel jiným tempem a potkal jiné poutníky. Někteří bohužel museli cestu ukončit předčasně a my ostatní jsme na ně s láskou vzpomínali. Všichni jsme však mířili stejným směrem po Caminu de la Vida. Vím, že někteří se na cestu jednou vrátí a někteří ne - vyberou si jinou.