Napsali jste mi

Děkuji, jste velice inspirativní, cvičení pod vaším vedením je pohlazení na duši.

Šárka

Dobrý den, paní Michaelo,
na Vašem kurzu vědomého dýchání jsem si zakoupila obě Vaše knihy, které tam byly v nabídce. Mám velké problémy s dýcháním, přesto jsem doma... celý text

Koupil jsem CD jako vánoční dárek, ale neodolal jsem zvědavosti a musel jsem to vyzkoušet. Neumím totiž vůbec relaxovat a tak jsem sice doufal v nějaký pokrok, ale dost... celý text

Jiří

Jste o Vánocích pro tradici, nebo klid, radost a pohodu?

Včera večer jsem se vracela autem domů ze své pravidelné hodiny jógy. Poslouchala jsem rádio a rozjímala, když jsem zaslechla informaci o tom, jak moc se ženy o Vánocích stresují, naproti tomu muži si opravdu vychutnávají Vánoce plnými doušky. Vybavil se mi obrázek mojí mamky, která na Štědrý den pravidelně usínala už při rozbalování dárků. Jako holka jsem si tehdy říkala: jak může o Štědrém večeru jenom tak usnout!? Myslím si, že už tehdy jsem se rozhodla, že mně se to nikdy nestane.

Možná, že by si ženy také rády vychutnaly Vánoce. Jsem si jistá, že by rády. Existuje však něco, co jim v tom brání. Jsou to tradice a zvyky. Tradice nám velí, co všechno musí být a co rozhodně nesmí o Štědrém večeru chybět.  Před mnoha lety jsme se rozhodli vrátit se z Nového Zélandu zpět do Čech. Protože jsem byla těhotná, musela jsem se rozhodnout, jestli poletím před porodem (letět se může jen asi do 6. měsíce těhotenství), nebo až po porodu. Protože jsem zpět do Čech musela letět sama, rozhodla jsem se podstoupit tu 24 hodinovou agonii raději hned, dokud jsem měla jedno ze svých tří dětí zatím ještě v břiše. Shodou okolností jsem musela po dlouhé době trávit Vánoce v Čechách.

Když jsem sledovala předvánoční běsnění své sestry, která ještě pár vteřin před štědrovečerní večeří se slovy: „To je snad dneska už posté.“ pulírovala kohoutek v koupelně, protože si děti umyly ruce a pocákaly ho, pochopila jsem, proč se naše mamka při rozbalování dárků vždycky večer zhroutila a usnula. To napětí čišící z mé sestry mi připomnělo dětství, prosáklo vzduch a zničilo to, co nám Štědrý večer mohl nabídnout – pohodu, klid, společně strávený čas a radost z radosti druhých. Moje sestra po vzoru naší matky usnula samozřejmě krátce poté, co jen tak tak udržela oči otevřené do posledního rozbaleného dárku.

Já se přiznám, že si Vánoce užívám a každý rok se na toto nádherné, voňavé a prosvětlené období pohody moc těším. Možná je to tím, že jsem se včas rozhodla to běsnění opustit a že jsem měla příležitost zažít Vánoce jinak, než to děláme u nás. Tím nechci říci, že to jinde dělají lépe - jen zkrátka jinak. A právě to „jinak“ - to člověku trošku rozhodí staré zvyky. Chvilku je člověk zmatený, ale nakonec je donucen si to udělat vše po svém.

Zatímco v Čechách jsem byla zvyklá trávit štědrý večer jen se svými rodiči, k babičce a dědovi se jezdilo až druhý den, v Anglii, kde jsem si založila rodinu, jsme Vánoce trávili u švagrové, u které se vždy sjeli všichni sourozenci s celými rodinami a nechyběla babička ani děda. Sice byli už léta rozvedení, ale žili každý sám a tak se rádi jednou za rok setkali ;)

Švagrová už léta pracuje pro aerolinie a tak jí nezbývá moc času na nějaké zvláštní vánoční přípravy. Je ráda, když stihne nakoupit dobré jídlo. Nikdy nestihla v domě uklidit. Vždycky říkala, že volný čas je pro ni tak vzácný, že ho přece nebude trávit uklízením. Nevytřená podlaha ji nerozhazovala ani o Vánocích. I přes to jsem se každý rok těšila na tu úžasnou a nezapomenutelnou vánoční atmosféru, kterou dokázala ve svém domě vytvořit. Asi se ptáte, čím to tedy bylo? Nebylo přece naklizeno a jídlo sotva nakoupené v lednici!!!

Moje švagrová Lydia vždycky tak nějak zvláštně zářila. Na Vánoce se krásně oblékla a na všechny svítila svým radostným a laskavým výrazem ve tváři. Angličani zdobí svůj dům dlouho před Vánoci, takže zdobením stromečku na poslední chvíli se trápit nemusela. Její vánoční výzdoba nebyla přehnaná – i přes to byla nádherná. Vévodila jí zelená a červená barva a všude byly rozsvícené svíčky – žádná umělá světla. Řekla bych, že byla tradiční. Nejvíce mi utkvěly v paměti provázky, které byly v kuchyni natažené nad našimi hlavami a na nich visela všechna vánoční přání – bylo až neuvěřitelné, kolik jich bylo. To byla ještě ta doba, kdy se vánoční přání posílala poštou. Angličané vždy posílali nádherná vánoční přání všem příbuzným a přátelům a do nich psali nádherné srdečné vánoční vzkazy. 

Christmas - blog, mishayoga

Vzpomínám si, jak jsme seděli všichni společně u úžasného vánočního oběda, který jsme my ženy společnými silami uvařily, a kolem nás pobíhaly radostí pološílené děti. Všude kolem nás byly papíry, provázky, neumyté nádobí, poházené dětské oblečení – zkrátka "bordel jak v tanku", jak by řekla moje mamka. Až do noci jsme seděli při svíčkách a vánočních CD, povídali si, popíjeli jsme portské a jedli všemožné dobroty. Děti pozdě večer popadaly samy únavou a s blaženým úsměvem na tváři usínaly té noci šťastné kdekoli se našlo v domě místo i bez naleštěných klik, vycíděných podlah, přerovnaných polic a neviditelných skel v oknech. Všichni jsme si přišli na své. Ženy si mohly vychutnat radost z rozzářených tváří svých dětí a také laskavá objetí svých spokojených mužů, kteří se zase mohli radovat z úsměvů a radosti svých žen. Všichni jsme si užívali krásnou vánoční atmosféru a společné bytí.

Myslím si, že na tom anglickém způsobu prožívání Vánoc je mnoho praktického, co stojí za zvážení. Ježíšek (Otec Vánoc chcete–li) si v pohodě přijde v noci, když děti spí. Je chytrý a nestresuje se tím, jak odlákat jejich pozornost, aby jim mohl nadělit dárky a ony ho při tom nenachytaly. K postýlkám dětem položí malinkatými dárky nadité vánoční punčochy, aby ráno netahaly rodiče z postelí v nekřesťansky brzkou dobu. Místo toho děti po probuzení naskáčou rodičům do postele a ukazují jim obsah svých punčoch, většinou plnou úžasných dobrot, které je zabaví minimálně do té doby, než se rodiče přemluví k tomu, aby vylezli z postele. Všichni se potom jdou přesvědčit, jestli si děti náhodou nevymýšlejí, že v noci přeci jen opět dorazil Ježíšek. Rodiče se těší na nejlepší anglickou snídani v roce a tak dětem vysvětlí, že dárky se budou rozhodně rozbalovat až po ní, protože s prázdným břichem se to špatně dělá. Děti také milují anglickou snídani a tak si všichni společně nacpou břicha, maminka mezi tím strčí do trouby krocana a potom se všichni můžou vrhnout na rozbalování dárků. Maminka s tatínkem popíjejí své ranní kafíčko, mají klid a pohodu, jsou najedení, vyspalí, spokojení, nikam se neženou a mohou se radovat z radosti svých dětí. Děti mají potom celý den na to, aby si užily své úžasné dárky, a maminka může v klidu (tak na druhou, třetí hodinu) připravit vánoční oběd, na který se všichni celý rok těší.

Vždycky jsem si brala to nejlepší z toho, s čím se setkávám. I když dnes opět žiju se svou rodinou v Čechách, vzala jsem si z anglických Vánoc mnoho. Vánoční výzdobu i stromeček máme už od začátku adventu. Rozhodně nikde nešůruju, necídím ani nelezu po oknech. To přeci dělám v průběhu roku, když mám na to chuť. Před Štědrým dnem prostě běžně uklidím, aby nás Ježíšek přeci jen nepomluvil ;) Nijak netrvám na vánočním kaprovi, když mým dětem nechutná, ať jedí to, co jim chutná a na co budou jednoho dne s jiskřičkou v oku vzpomínat. Místo cukroví mám raději vánoční dort a trifle se sherry (krásu, jak tomu říkávala moje babička, když jsem byla malá – jenom ji dělala s rumem ;) Cukroví také peču, ale jenom perníčky, linecké a domácí čokoládu – protože to dětem chutná nejvíc.

Buddha údajně pravil: „Nelpi na tradicích jenom proto, že se dodržují dlouhou dobu.“ Já si myslím, že jsou to právě tradice, které nám dokážou mnohé zkazit. Člověk se cítí svázaný tím, co ho naučili rodiče, které to naučili zase jejich rodiče. Ženy se snaží splnit nemožné, protože doba se samozřejmě změnila. Zatímco maminky kdysi většinou přišly kolem třetí, čtvrté domů a víkendy měly volné, tak dnes běhají večer z práce zpocené, pracují i o víkendech a sotva mají čas si sednout, natož před vánoci sakumprásk „vyšůrovat“ celý dům. Naše prababičky do práce možná některé ani nechodily. Zůstávaly v domácnosti a měly moře času věnovat se přípravě dokonalých Vánoc. Jak se jim v tom dnešní maminka může vyrovnat, aniž by se při tom hroutila vyčerpáním?

Často si kladu otázku: Jak se rodí taková tradice? Například, že na Štědrý den se nesmí prát, přináší to prý smůlu. Napadá mě, že si to vymyslely ženy, které už si nechtěly přidělávat další práci. Viselo by jim doma prádlo a to by přece nebylo hezké. To já peru klidně i na Štědrý den, když je to třeba a se smůlou to zatím zvládám dobře. Nebo například: Kdo nikomu nic na Štědrý den nedaruje, přijde na mizinu a dočká se bídy. No není to šikovný způsob, jak si zajistit vánoční dárky? Kdo se celý den až do východu první hvězdy postí, zaručeně spatří na stěně zlaté prasátko. To si stoprocentně vymysleli rodiče, aby byly děti večer tak hladové, že snědí i toho kapra, co jim tolik nechutná ;) Na Štědrý den se nemá nic dlužit, jinak se přivolá bída s nouzí. To určitě využili všichni věřitelé staré dobré lidské pověrčivosti a vymysleli tohle děsivé rčení. Mně se zatím tato pověra nenaplnila a to splácím půjčku již několik let. Takže zatím dobrý ;) Většina ostatních pověr se motá kolem přání mít dostatek peněz a úrody, což je pochopitelné a také přání provdat své dcery, aby rodičům nezůstaly na krku. Tomu také rozumím. Nikde jsem nenašla pověru, která by se týkala mužů. Ale možná jsem jen málo hledala ;) No a pak zbývají spíš takové vánoční hrátky, jako jsou hvězdičky v jablíčku a ořechové lodičky na vodě, které zřejmě měly vyplnit štědrý večer nějakou napínavou společnou aktivitou. Zajímavé je, že mnohým z těchto pověr i dnes stále věříme. I přes to, že jsou tak průhledné. Například ta s koštětem a podmetením. Ženy určitě odháněly své dcery od koštěte s výhrůžkou, že když je podmetou, nevdají se. Možná jen potřebovaly, aby jim šly z cesty, protože chtěly rychle zamést podlahu, anebo za tím bylo jejich skryté přání, aby se samy chopily koštěte? Hmmm

Nedivím se, že si muži užívají Vánoc více než ženy. Za prvé jsem nenašla jedinou pověru, která by se jich týkala, a pak také – jsou totiž nuceni přihlížet předvánočnímu běsnění své ženy, která dělá maximum pro to, aby po vzoru tradice splnila vše, co se od ní očekává a byla hodna svého místa v rodině a na zemi, když už tedy „měla to štěstí a vdala se“. Mám pocit, že je pro muže zkrátka jednodušší dělat, že to nevidí a užívat si předvánočních dnů stejně jako malé dítě, které se o ježíška nechce připravit jenom proto, že je mamka posedlá tradicí. Oni totiž muži běsní také, ale v průběhu celého roku, aby se postarali o rodinu a tak se na Vánoce těší hlavně proto, že si odpočinou. Určitě si to nechtějí nechat zkazit svou tradicí posedlou ženou. Mám za to, že muže vystresovaná žena děsí.

Bylo by hezké, kdybychom si doma dokázali vzájemně popovídat o tom, co si o tradicích myslíme, přišli bychom na to, že můžeme Vánoce prožívat v daleko větší pohodě. Některé zvyky jsou krásné a bylo by škoda je nechat zmizet. Koneckonců samotné Vánoce jsou také takovou tradicí. Ale mohli bychom se zamyslet nad smysluplností některých zvyků, které nás nutí k šílené aktivitě právě v době, kdy bychom si mohli o mnoho více užívat radostí, blízkosti, laskavosti, tepla, světla a sounáležitosti. Možná zjistíme, že nikdo v rodině o mnoho přežitých tradic vlastně nestojí. Možná že z takového vzájemného rozhovoru vzejdou podstatné informace o tom, co je pro všechny o Vánocích doopravdy důležité a o co třeba nikdo z rodiny vlastně nestojí. 

Možná je na čase něco začít dělat jinak pro dobro všech budoucích generací.